Štadion Antonína Malatinského
Přesně po 45 letech se titulu konečně dočkalo jedno z nejfotbalovějších měst Slovenska. Trnava na trůn naposledy vystoupala ještě za dob Československa a připravované oslavy slibovaly slušnou podívanou, takže s vidinou nových dobodružství kupuju lístek a jsem připravenej do toho šlápnout abych viděl kousek světa.
V sobotu ráno si do batůžku balím čistý trenky, triko a tři Plzně v plechu a vyrážím na vlak směr Bratislava.
Při příjezdu na nádherné Bratislavské hlavní nádraží
jsem už bez piv takže doplňuju zásoby.
Studenti mají na Slovensku cestování vlakem zdarma a já jsem duše spořivá, takže jsem předchozí den trávil vyplňováním dokumentů a formulářů, abych pak u přepážky zjistil, že jsem vyplnil něco úplně jinýho.
Ochotný pán mi dává další formulář, abych si s ním skočil na studijní a za vlak do Trnavy nemusel platit, což mi přijde dost vhod. #ne
Po další půl hodině vlak zastavuje v Trnavě. Vycházím z nádražní haly a mířím rovnou ke stadionu.
Z venku ochozy vypadají dost moderně a přitom jednoduše. Jediným kazem mi přijde spojení stadionu s obrovským nákupním centrem. Pro někoho, kdo nesnáší obchoďáky tak jako já je tohle nepochopitelná záležitost. Umístění ve středu města je na druhou stranu velmi vhodné.
U stadionu je od dopoledne připraveno pódium, kde vystupují nejrůznější kapely a lidi se tak baví už pár hodin před samotným začátkem zápasu. Já mezitím vyrážím ještě na krátkou prohlídku města, během které dělám pravidelné zastávky k doplnění tekutin.
Centrum Trnavy není moc rozlehlé a náměstí působí útulným až vesnickým dojmem. Není toho moc co procházet a už vůbec není co vidět, takže se stahuju k parku u stadionu kde rozbíjím základní tábor ve strategické poloze, kde je slyšet hudba a pro pivo to není daleko.
Sleduju bavící se lidi a zhruba 100 těžkooděnců, kteří ke stadionu doprovazí asi 8 fanoušků hostujícího Trenčína.
Štadion Antonína Malatinského
- Rok výstavby: 1923 (rekonstrukce 2015)
- Kapacita: 19 200
- Cena lístku: 7,5 €
Prohlídka při vstupu probíhá přesně tak, jak jsem čekal. U terminálu stojí dvacet pořadatelů, kteří sledují, jak lidi chodí dovnitř. Pronést se dá úplně cokoliv, takže ve vzduchu zavání slušná pyro show. Dost se mi líbí vnitřní část ochozů, kde je spousta stánků s občerstvením.
I nabídka je slušná a fronty rychle mizí. Doslova na každém kroku jsou na stěnách pověšeny televize, kde je rozdělený pohled na hřiště, průběžné stavy skóre v souběžně hraných utkáních nebo aktuální tabulka.
Tribuny rozdělené na dvě patra, které mimochodem dost připomínají pražskou Letnou, se pomalu začínají plnit. Mám vstupenku do kotle domácích a vybírám si místo na kraji, kde moc nebude na očích, když nebudu fanaticky vyřvávat všechny chorály.
Těsně před samotným zápasem mě nejvíc baví speaker domácích, který zmateně a hystericky diriguje jak a kam si mají lidi stoupnout před chystaným choreem na severní tribuně.
Poté už dostává prostor místní trumpetista a za zvuku Il Silenzia nastupují hráči na plochu. Probíhá kartoniáda. Nejdřív si myslím, že si ty hovada pouští Křemílka a Vochomůrku. Když ale všichni lidi začnou do rytmu melodie zpívat, jsem vážně ohromen. Respekt.
Během zápasu se domácí kotel snaží neustále lepšit atmosféru. Zbytek stadionu si ale oslavu titulu přišel odsedět jako do divadla, což je dost škoda. Jedinou výjimkou je chorál, oslavující "rozkopání fanouška Slovanu". V tuto chvíli se naopak všechny tribuny chytají, zvedají ze sedadel a zpívají jako o život. Kousek vedle mě skáče maminka s malým děckem. Oba nejvíc nadšení a hlasití v momentu kdy zpívají: "Brucho som mu nožom rozpáral. Však to bol len Slovanista a belasý žid." Škoda, že víc energie stadionem neproudilo, když se podporoval domácí klub.
V druhém poločase si přesedám na vedlejší tribunu. Fotbal byl sice pořád nekoukatelnej, ale pohled na kotel z druhé strany za to stál. Těsně před koncem mě upřímně pobaví poblíž sedící pán. Když hosté dávají gól na 0:2, se slovy "já to možem jebat vy kokoti dodrbaní" se zvedá a odchází ze stadionu, aniž by viděl jak jeho tým po 45 letech přebírá a zvedá nad hlavu mistrovský pohár.
Poté už přichází závěrečný hvizd rozhodčího, se kterým na hřiště vbíhají snad všichni přítomní na stadionu. Vzhledem k výsledku a k faktu, že si Spartak titul zajistil už dvě kola předem, radost není tak spontánní, ale stejně je to super pohled. Po chvilce se na hřiště vydávám i já a když padám při přeskakování reklamního banneru. Já a pár lidí, kteří v tu chvíli byli nablízku, se mi smějeme.
Na improvizované podium jsou vyvoláváni jednotliví hráči a nakonec zvedají pohár. Fanoušci ještě chvilku zůstávají na hřišti a někteří si na památku odnášejí síť. Jeden z nich síť řeže nožem s asi dvaceticentimetrovou čepelí. Vážně bylo přes kontrolu sekuritky možný přenést úplně všechno.
Oslavy pokračují před stadionem. Probíhá spanilá jízda otevřeným autobusem, na kterém stojí hráči. Celá Trnava je na nohou. Lidi mávají hráčům z oken domů. Následují další koncerty a poté se na podium znovu dostávají hráči. Mikrofonu se ujímá kapitán a začíná, jak jinak než chorálem o rozkopání Slovanisty.
Těsně před půlnocí se všichni přesouváme na náměstí, kde je připraven vrchol večera. Ultras obsazují věž a fontánu. Rozdávají fanouškům pyrotechniku a korigují jejich rozestavení. Nakonec dochází k odpálení. Červené světlice rozzáří celé náměstí jako by bylo poledne.
Jelikož už dnes nestíhám žádný vlak, kterým bych se dostal zpět, domluvil jsem si ubytování přes couchsurfing u místní studentky práv Aleny, která má krásnou nejen duši. Když přicházíme k ní domu, nejdřív se úplně netváří na to, že by chtěla ještě něco podniknout. Nejsem z toho nadšenej, ale přijímám svůj osud. V tu chvíli mi je telefonem oznámena novinka o novém přírůstku do rodiny. Jakmile se to dozvídá Alena okamžitě na stůl přistávají dvě půlky a za další dvě minuty už míříme do nejlepšího pajzlu ve městě.
Jelikož nejsem fanoušek Trnavy, celý den jsem měl tak trochu problém se naladit na vlnu oslav. Teď už ale mám co oslavovat, a s Alenou je to o dost příjemnější, takže se vůbec nebráním, když se z jednoho pajzlu přesouváme do druhého a domů se vracíme až brzo ráno.
Výměnou za nocleh jsem slíbil, že o Trnavě napíšu jen hezký věci. Spoustu jsem si toho teda musel nechat pro sebe.