Asim Ferhatović Hase Stadium

Uprostřed letního dne znuděně sedím v práci a přemýšlím kam vypadnu. Na monitoru mi vyskočí reklama na Ryanair a tak ji rozklikávám. Sleduju destinace a nakonec se jako nejlepší poměr ceny a exotiky zdá být Tuzla. Městečko v Bosně, srovnatelné asi s českými Strakonicemi.

Letenky za necelých osm kil jsou skoro jak zadarmo. Rozhoduju se nic víc neplánovat, takže vůbec nevím, co mě čeká nebo kam se nakonec dostanu.

Den před odletem zjišťuju, že mám k letence jenom příruční zavazadlo, takže balím batůžek o velikosti krabičky sirek. Bojuju s nedostatkem místa.

Do batohu se na úkor ostatních nepotřebných věcí podívá svačina (na kterou nakonec zapomínám a po 4 dnech ji vyhazuji). Na závěr se kvůli stísněnosti úložného prostoru musím rozhodnout, jestli mi na každý den vyjdou trenky nebo trička. Uvažuji racionálně - je totiž mnohem lepší z dálky smrdět, než špatně vypadat.

Let trvá zhruba hodinu, a jelikož nemám co odbavovat, z letištní haly o velikosti vesnickýho pajzlu vycházím docela rychle. Při pohledu na autobus, přistavený u letiště mířím raději za taxikářem.

Za odvoz do civilizace mě chce oškubat, takže vyrážím po svých. Ujdu snad 50 metrů, když u mě přibrzdí starý známý řidič. Nejdřív si myslím, že se mi chce vysmát, protože si na zadních sedadlech veze dva pasažéry, jež se mu podařilo zlanařit do svýho Mercedesu s rokem výroby 1842 (pokud v Bosně nevlastníte Mercedes, neznamenáte vůbec nic).

Víc cestujících v autě znamená slevu, ale hlavně taky větší zábavu. Z cizinců mluvících anglicky nakonec vyleze, že jsou Maďaři žijící na Slovensku. „Všichni Slováci jsou vlastně Maďaři", pomyslím si pro sebe.

V Tuzle nastupuji do Autobusu směr Sarajevo. Hned po příjezdu hledám nejlevnější hostel. Nakonec si vybírám ubytovávání v bývalém kině. I když od konce války uplynulo 22 let, stopy konfliktu jsou vidět na každém kroku.

Po cestě k hostelu vídám budovy s kulkami ve zdech ale i zničené domy zasažené během bombardování.

Ubytovávám se v hostelu, kde se mnou v pokoji spí dalších 8 lidí. Dávám si krátkou procházku městem

Asim Ferhatović Hase Stadium


  • Rok výstavby: 1947
  • Kapacita: 34 500
  • Cena lístku: špetka odvahy 🙂

a pak se vracím zpátky na hostel. Se spolubydlícími sedíme v miniaturní kuchyni, pijeme a do 4:20 ráno zkoušíme místní speciality.

Dávám se do řeči s jedním Australanem. Isaac přiletěl ze Sydney do Mnichova a jeho záměrem je dojet zpátky do Austrálie stopem. Po dlouhém večeru jsme sice všichni dost navátí, ale stejně se ptám, jestli je naprosto v pořádku. „To chceš, ty Lojzo stopnout letadlo nebo co?" S naprosto vážným výrazem mi odpovídá, že by rád stopnul loď. Isaacovu cestu jsem od té doby začal sledovat zde, a nakonec se mu vážně povedlo dojet stopem zpátky domu.

Vstávám v poledne a vyrážím na oběd. Ačkoliv jsem se fakt hodně snažil, klobásku jsem v těchto končinách fakt nenašel. Za to o pivo nouze není. Nakonec dávám na několik doporučení a v jednom z podniků ve staré části města ochutnávám typické místní jídlo - čevapčiči, což jsou kousky masa podávané v pita chlebu s cibulí. Je docela vedro, takže mi to úplně nejede. Nejspíš by mi to nejelo ani, kdyby bylo bývalo mrzlo, ale to je asi fuk.

Couchsurfing


O tom, že je Couchsurfing fantastická záležitost, už jsem psal v příspěvku z Trnavy. Tehdy jsem se díky této moderní vymoženosti seznámil s nádhernou Alenou. Body se nemusí vozit jenom z venku, ale dost dobře to funguje i na domácí půdě 🙂

Zapínám Couchsurfing a během chvilky si domlouvám randíčko s Němcem Hamzou. Díky mnoha společným zájmům nepříchází žádné trapné chvíle ticha a tak vyrážíme na romantickou procházku městem. Za chvilku stojíme pod mrakodrapem, který se vedle starého nádraží mezi chatrčemi tyčí do nebe.

Výtah na vyhlídkovou plošinu ve 35. patře nahoru jede 7 vteřin. Chvilku se kocháme výhledem a potom v dálce spatříme stadion. Díky tomu, že Hamza kurva fandí (co by taky dělal jinýho), ani chvilku neváháme.

Jelikož mi nedělá úplně dobře jezdit ve výtahu, cestou dolu nervózně sleduju obrazovku, na které ubývají čísla značící patra.

Když se kabina blíží přízemí a výtah pořád nebrzdí, už se začínám vidět v příštím životě. Taky Hamza (Maročan žijící v Německu) začíná odříkávat jakousi muslimskou modlitbu. Oba jsme přežili a vydáváme se směrem ke stadionu.

Díky mým navigačním schopnostem cestou trochu bloudíme a já začínám cítit, že se všechno začíná otáčet do směru těch randíček, které nebyly úspěšné. Až po hodině konečně nacházíme svůj cíl. Dnes se sice nehraje, ale hlavní brána stadionu je otevřená, takže se sami zveme dál. Získávám si Hamzovo srdce svou odvahou, když se neohroženě ženu kupředu.

Procházíme podzemím, kde leží smečka tuláckých psů. Potom procházíme kolem posilovny, kde 20 nabušených chlapů při zvuku toho nejdrsnějšího balkánského rapu jaký si dovedete představit buší do boxovacích pytlů. Není čas na to být srab a tak se nezadržitelně ženeme dál. Nakonec se nám daří vloupit až na plochu stadionu.

Na hřišti právě probíhá trénink mládeže. Stíháme ještě pár selfíček, až nás, jakožto dva neohrožené mladé muže, posílá jediný přítomný dospělý trenér pryč. Odcházíme a já přemýšlím o návštěvě vyhlídky nad městem. I Hamza je romantik a myšlenka sledování západu slunce z výšky se mu líbí.

Nechápu, čím to je, ale všechny ženy v Sarajevu jsou neskonale krásné. Dokážu se zamilovat klidně pětkrát během dvou minut. Hamza je autorem teorie, proč má drtivá většina z nich nadprůměrně velká ňadra. Tajemství si ale bohužel musím nechat pro sebe.

Cestou potkáváme zídku, z níž tryskají dva prameny. Legenda praví, že kdo se napije z pramene na pravé straně, ten se do Bosny během svého života ještě aspoň jednou vrátí. Ten, kdo se však napije z levého pramene, nejen, že se do země vrátí, ale navíc se ožení s Bosňankou. Po celém dni sledování místních žen ani chvilku neváhám a pro jistotu piju raději třikrát.

V moment, kdy dorážíme na vrchol kopce a pod sebou máme celé město, se ze všech mešit Sarajeva začíná ozývat svolávání k modlitbě při západu slunce. Hlasy přivolávačů z jednotlivých minaretů se navzájem přehlušují, ale dohromady zní jako nádherná symfonie. Aby toho nebylo málo, v dálce za kopcem se na obloze objevují blesky přicházející bouře.

Nevím, jestli někdy znovu uvidím něco tak romantického. Škoda jen, že to nejlepší rande, který jsem kdy zažil bylo s klukem...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *