Estadio do Dragao
Monako přijelo do Porta k poslednímu zápasu skupinové fáze Ligy Mistrů v podstatě jen na výlet. Domácí sice museli potvrdit postup ze skupiny minimálně remízou, ale nic než vítězství stejně nikdo neočekával.
Porto se celou minulou sezónu prezentovalo nudným, defenzivním fotbalem. Doslova se probránilo k domácímu titulu, a na evropské scéně to taky nebyla žádná oku lahodící útočná podívaná. O to víc všechny překvapilo, co se onen prosincový večer stalo.
Spolu s hostujícím týmem se do Porta jako protivník vrátil João Moutinho, který v Portu strávil tři sezony, ale hlavně další persona, která tady zanechala výraznější stopu - El Tigre.
Radamel Falcao za Porto odehrál celkem 87 zápasů, ve kterých dal neuvěřitelných 72 branek. Jednu z nich dokonce ve finále Evropské Ligy.
Nebyly to ale jen výkony na hřišti, čím se dostal do srdcí fanoušků Porta. A to se ukázalo v plné kráse, když se vrátil zpět jako soupeř.
Domácí se brzo dostávají do dvoubrankového vedení. Oba góly vstřelil Vincent Aboubakar. Největší bestie (v nejlepším slova smyslu), jakou jsem kdy viděl hrát fotbal.
Tím ale zábava nekončí. Naopak.
Na první pohled nevinný faul na polovině hřiště přejde nejprve v hromadnou strkanici všech hráčů, včetně brankářů, a následně v udělení dvou červených karet. Spravedlivě po jedné na každé straně.
Přichází další gól, ve kterém má znovu prsty Aboubakar a Porto vede 3:0. Po poločase mají Francouzi možnost zahrávat pokutový kop. To se pochopitelně nelíbí domácím příznivcům a ti spustí jednotný pískot. Tlak, pod který se Kamil Glik, který penaltu zahrává, dostává je ještě vystupňovaný dlouhými dohady. Nic takového jsem nikdy neslyšel. Ten hluk byl vážně ohlušující. Čistá nenávist.
Tím překvapivější je reakce stadionu o pár minut později.
Kolumbijec sice nenastoupil v základní sestavě, ale o to větší přivítání mu stadion přichystal. Už jen během jeho rozcvičky u postranní čáry celý stadion povstal a skandoval jeho jméno. Když se potom doopravdy podíval do hry, myslel jsem si, že nic lepšího se už nemůže stát.
A on dal gól.
Estádio do Dragão
- Rok výstavby: 2003
- Kapacita: 50 033
- Cena lístku: 20 €
Stadion ve vteřině ztichl. Všichni čekali, co se bude dít… Najednou se z ticha začne ozývat pomalé tleskání. Přidávají se další a další lidi, až tiché tleskání postupně přejde v hlasitý aplaus. Je to krása nesmírná. Falcao stojí na polovině, čeká na pokračování hry a pláče dojetím.
Výsledek 5:2. Dvě červené karty. Krásné góly. El Tigre dává gól svýmu týmu a celý stadion mu tleská. Tohle se bude těžko překonávat.
EURO 2004
Portugalsko si asi každý Čech, sledující fotbal, spojí s evropským šampionátem z roku 2004. Národní tým během turnaje odehrál několik legendárních zápasů, které budeme mít v paměti na vždy, ale i jeden, na který bychom rádi zapomněli. Ve skupině jsme nejprve nastoupili v Aveiru, kde jsme otočili utkání s Lotyšskem a Nizozemskem. Při jistotě postupu jsme poslali domu Němce po vítězství na stadionu José Alvalade v Lisabonu. Ve vyřazovacích bojích jsme se dvakrát představili právě na dračím stadionu v Portu. Nejprve jsme třemi góly z turnaje vyprovodili Dány. V zápase o finále se však český sen rozplynul gólem Řeků v poslední vteřině prodloužení.
Měl jsem možnost také být na tomto utkání. Při čtení tohoto článku mi opět naběhla husí kůže po celém těle, stejně jako v momentě kdy Falcao skóroval. Nádherně napsaný článek, krásný blog. Děkuji.