Rohrbach

"Máš radši mámu nebo tátu?"

Asi tak zněla otázka, kterou mi kamarád, říkejme mu třeba Jakub, položil, když se chtěl zeptat, jestli budu v zájemném zápase fandit Spartě nebo Celticu.

Pro oba týmy žiju. Oba mám v krvi a každým dnem s nimi dýchám. A to pro oba naprosto stejně. Vlastně ani nevím, jestli pro mě společný zápas mých dvou týmů měl být odměnou a nebo utrpením. "Naštěstí" šlo jenom o přátelák.

Cestu jsem začal plánovat hned potom, co se ke mě informace o vzájemném zápasu donesla. Místo

konání zápasu - Rohrbach, je blízko za česko-rakouskými hranicemi, takže jsem v tom zpočátku neviděl větší problém. Po bližším zkoumání se ale cesta jevila býti jako dost nesnadná a tak jsem se pár dní před utkáním rozhodl, že nikam nepojedu.

Tady mohl být konec příběhu, nebýt Jakuba.

Den před zápasem jsem vyrazil na tradiční pivo. Smířen s tím, že sice přijdu o zápas roku. Na druhou stranu bych se vyhnul pětadvaceti kilometrovému pěšímu pochodu temným lesem v pohraničí.

Takže odbíjí zhruba jedenáctá večerní, když v tom se ozývá Jakub, jestli se zítra náhodou nechystám na fotbal. Nenechám se dlouho přemlouvat. V klidu si dopiju další dvě piva. Hospodský oblečení v rychlosti měním za dres a o půl třetí ráno už vyrážím z Brna směr Praha.

Na nádraží mě z dálky vítá lahev rumu. Vlak do Českých Budějovic vyjíždí v 7:30, takže není na co čekat. Od pingla, kterej po vagónu chodí s vozíkem vykupujeme všechna piva a jedeme do plných hned od rána. Nakonec vystupujeme v Krumlově.

Ten méně trénovaný z nás už má slušně nakoupeno, ale nedá se nic dělat. Výjezd je výjezd, takže do nás při čekání na další spoj padnou další dva škopky.

Situace se pomalu začíná vymykat z rukou, a když přijede lokálka, kterou se máme dostat do pohraničí, Jakub už moc nespolupracuje.

 

Stallinger Financial Planning Arena


  • Rok výstavby: neznámý
  • Kapacita: 1 000
  • Cena lístku: 12 €

Jelikož z poslední české vesnice u hranic nejezdí žádnej spoj do Rakouska, musíme zapojit kreativitu a zdolat zmíněných 25 kilometrů vlastními silami. Vystupujeme na konci světa s názvem Černá v Pošumaví.

Netuším, jakým směrem se vydat, takže se ptám kousek od nás sedícího borce na nejjednodušší způsob, jak se dostat k Lipnu. Zdá se, že jsme přepili štěstí na naší stranu. Oslovený chlapík shodou okolností pracuje na Lipně, a na nádraží už na něj čeká řidič, kterej ho tam má dopravit. Dá se říct, že zhruba z 50 % nám cestu nabídl a z dalších 50 % jsem nás do auta prachsprostě vetřel.

 

Životní motto


"Ukažte mi pevný bod kdekoliv ve vesmíru, a já se vám na něm ožeru jako prase."

Díky vtíravosti šetříme zhruba hodinu cesty pěšky, takže po příjezdu k Lipnu stíháme i rychlou koupačku. A pivečko.

Potom už se naloďujeme na převoz přes přehradu. Spolu s námi se převáží asi dvě auta, pár motorek a spousta cysklistů. Řidiče aut, motorkáře a cyklistky prosíme o odvoz alespoň do nejbližší vesnice za hranicemi. Všichni jsou buď plní, nebo jim vadí naše opilost, čemuž vůbec nerozumím.

Přichází čas chorálů. Lodí jsem na výjezd ještě nejel, takže si to, jak se patří užíváme. Škoda jen, že jsme se víc nepřipravili a nenabalili si i trochu pyrotechniky.

Nikoho se nám nedaří přesvědčit o naší neškodnosti, takže pochodujeme lesem, kde překračujeme státní hranici. Snažíme se stopovat projíždějící auta. Zastavuje nám akorát traktorář, a to jen proto, aby nám řekl, že do kabiny se nevlezeme a valník má plný. Krájíme kilometry a dopíjíme poslední zásoby piv a rumů.

Nakonec se nám po necelých třech hodinách chůze daří stopnout auto. Rakouští manželé v důchodu nám beze strachu zastavují a díky nim se dostáváme až na vlakové nádraží v Schläglu. Původně jsme byli v menším časovým pressu ale teď už si užíváme jistoty, že vše v klidu stíháme.

Dopadá na mě lehkost z úlevy. Asi půl hodiny zevlíme v trávě a čekáme na vlak. Lidi, čekající na zastávce se nás ptají na naše oblečení. Nikdo z místních vůbec netuší že se za kopcem něco hraje.

Vlak jede tak rychle, že si průvodčí ani nestihne přijít pro pesos. Vystupujeme v Rohrbachu, kde se ta sláva dneska má odehrát a míříme k prvnímu výčepu. Dvě hodiny před výkopem popíjíme na terásce na náměstí. Zdravíme se s auty plnými Sparťanů, kteří projíždějí kolem.

Přicházíme na stadionek. Sparta i Celtic hrajou sice venku, ale cítím se jako doma. Na podobných stáncích jsem zvyklej kopat první bé...

Usedáme na tribunku a za chvilku se hraje.

Rčení "fotbal je jen záminka" se Jakub chytá doslovně a celý druhý poločas tak prospí ve stínu stromů. Po zápase slibuju sám sobě, že zpáteční cesta proběhne mnohem jednodušeji, a spoléhám na to, že se vetřeme do auta někoho ze Sparťanů. Čekám na hráče vycházející z kabin, a nechávám si podepsat výroční dres oslavující 125 let od založení Celticu.

Mám sice podepsanej dres. Ale. Nejen, že jsem tímto neudělal radost svým budoucím dětem, jelikož mi teď nemají co dát k mým padesátinám, ale navíc nám mezitím stihli všichni ujet.

Vydáváme se směr střed vesnice a narážíme na místní mladíky. Ptáme se na nocleh a jelikož se nám nechce dávat třicet eur za hotel, necháváme si poradit něco levnějšího. Úplně nevím, jestli si z nás chtěli jen udělat prdel, ale nakonec nás vedou k obecnímu rybníku uprostřed parčíku, kde nás nechávají napospas.

Chytáme se poslední naděje, když narážíme na tři slečny. Bohužel jsme po celém dni na pohled trošku opotřebovaní a nezletilé slečny mají výmluvu ve formě nasranýho fotříka, kterej by asi neviděl úplně rád, jak si jeho dcerunka jen tak dotáhne domu dva cizí týpky.

 

Takže míříme směr nádraží. Začíná se stmívat a po cestě ještě chvilku zkoušíme štěstí a zvedáme palec projíždějícím autům. Zázrak se nekoná, takže nasedáme na poslední vlak, kterým se dostaneme zpátky do Schläglu. Je tma, nikde žádná hospoda, kde by se dalo do rána posedět, takže vyrážíme na obhlídku terénu.

Jako první volíme parkoviště na kterém je zaparkovaný autobus Slovanu Liberec. Zem je dost tvrdá takže to po pár minutách vzdáváme a lezeme na plechovou střechu garáže. Co se týče pohodlí, je to o dost lepší.

V jednu ráno nám ale začíná být dost kosa, takže to znova balíme a míříme zpátky na nádraží. Nakonec se nám daří najít odemčenou čekárnu, kde je teplota aspoň o něco vyšší.

 

Bez spacáků to ale stejně není úplně příjemný, což znamená, že v půl páté vstáváme a vyrážíme na známou cestu zpátky do Čech. Máme hlad, žízeň a ukrutnou chuť na kakao.

Nezbývá nám nic jinýho než jít pěšky. Po pár hodinách chůze jsme konečně zpátky u Lipna a čekáme na dašlí přívoz. Nějakej člověk přímo před mým zrakem sere do vody.

Se včerejšími zkušenostmi je naprostá hračka vetřít se do auta páru Rakušanů, kteří nás hází na nejbližší vlakový nádraží. Doplňujeme hladinu alkoholu a cestou do Prahy ještě stavíme na romantickou procházku a oběd v Krumlově.

Piva mě udržujou v provozu i po dvou nocích bez spánku a dokonce zvládám být společenskej i během cesty stopem zpátky do Brna po rozjebaný D1.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *